Únorový víkend na Mallorce
S vědomím toho, jak dlouhý a nepříjemný umí být leden s únorem, jsem si už během vánočních svátků koupila zpáteční letenku na prodloužený víkend na Mallorce. S představou 15 stupňů, moře, sluníčka a světla do půl sedmé večer je i leden v České republice snesitelnější. Druhého února ráno jsem vzala svůj sbalený kufr a sedla k bratrovi, který mě vezl na letiště, do auta.
Ze sněhové vánice rovnou na pláž
Tentokrát byla moc zábavná už samotná cesta na letiště. Stejně jako v loňském roce jsem odlétala z Norimberku. Dvě hodiny cesty od Plzně. Po dálnici. Nic vzrušujícího. Když tedy zrovna večer před odjezdem není zimní bouřka, která i druhý den ráno pokračuje sněhovou vánicí.
Průměrnou rychlost na německé dálnici jsme měli 40 km za hodinu a dojezd na navigaci ukazoval čas jen pár minut před tím, než měli ukončit nástup do letadla. Zkrátím to - byly to rozhodně jedny z nejdelších tří hodin v mém životě a poprvé jsem viděla haldy sněhu na dálnici, ale na letiště jsme přijeli nakonec včas a letadlo odletělo i se mnou. Uf.
Asi si dokážete představit mou radost, když jsem po přistání v Palmě viděla modré nebe bez mraku. Nikde žádný sníh. Žádná bouřka.
Jakmile jsem se ubytovala kousek od náměstí Plaça d'Espanya, zamířila jsem na pláž. K moři. V Palmě jsem zůstávala jen do druhého dne, tak jsem si to chtěla pořádně užít. Chodit v písku. Sedět na pláži. Pozorovat racky létající nad mořem. Lidi venčící své pejsky. A západ slunce. Kýčovitý západ slunce, na který jsem se celý leden tak moc těšila.
Výměna kufru za batoh a první výlet
V pátek po poledni jsem si vzala svůj kufr a vydala se autobusem do města Sóller, kde jsem zůstávala po zbytek svého pobytu. Když jsem v minulém roce přecházela GR 221, právě okolí Sólleru mě zaujalo a věděla jsem, že je tady rozhodně co objevovat. Po půlhodinové jízdě autobusem a krátkém rozhovoru s panem domácím o počasí, kdy jsem se mu marně snažila vysvětlit, že 15 stupňů není zima a že opravdu nebudu potřebovat zimní bundu ani topení zapnuté na 27 stupňů, jsem konečně vyměnila kufr za batoh a vyrazila jsem prozkoumat okolí.
Udělala jsem si 11 kilometrový okruh přes Port de Sóller, kam jsem se v minulém roce vůbec nepodívala, protože jsem pokračovala po GR 221 dál do Llucu. Teď vím, že Port de Sóller určitě stojí za návštěvu. Ať už půjdete pěšky jako já, nebo přijedete historickou tramvají, která vás sem ze Sólleru doveze za 10 minut.
V sobotu jsem vyrazila do hor. Po GR 221 jsem stoupala k jezeru Cúber. Přestože jsem tuhle cestu šla už podruhé, užívala jsem si ji úplně stejně jako před rokem. Stromy obsypané citrony a pomeranči. Slunce vykukující zpoza hory. Duha nad potokem. A ovce. Spoustu ovcí.
Když jsem vyšla nahoru, potkala jsem sníh. Vrcholky hor nad jezerem byly pocukrované sněhem, takže místo vypadalo zase jinak. Ze sněhu jsem nebyla překvapená jen já. Spoustu rodin vzalo auta a vyrazilo s dětmi nahoru, aby se na sněhu koulovali. Chtěla jsem si postavit aspoň malého sněhuláka, ale sníh byl tak zmrzlý, že se mi to nepovedlo.
Od jezera jsem se vydala po silnici ještě o kousek výš, abych se nevracela stejnou cestou. V mapách vypadala cesta dobře. No. Když jsem měla odbočit ze silnice na cestu, nastal první problém. Zamčená vrata, nápis o probíhajícím lovu a možnosti zastřelení. Zvolila jsem tedy bezpečnější cestu, a to pokračovat dál po silnici, ačkoliv jsem musela projít tunelem. Pořád lepší tunel, než kulka v zádech. Kousek za tunelem jsem podle map měla uhnout ze silnice na nezpevněnou cestu. Ta ovšem nebyla ze silnice vidět. Ale podle map tam měla být. Rozhodla jsem se, že mapám věřím, a neohroženě jsem se pustila z menšího srázu dolů se skálopevnou vírou, že dole najdu cestu. A našla jsem ji. Hurá.
Když už jsem se blížila k původní cestě, po které jsem měla jít, ale kvůli lovu jsem se rozhodla ji obejít, cítila jsem hrdost, jak pěkně jsem problém vyřešila a jak je hezké, že se člověk může na mapy spolehnout i v cizí zemi. Pak přišel druhý problém. Ano, mapy vám sice ukážou cesty, které občas ani samy neví, že jsou cestami. Co vám ale neukážou je, že vedou přes soukromý pozemek. Který může být třeba ohraničen plotem. S ostnatým drátem.
Chvilku jsem zůstala stát a koukala jsem na zamčená vrata, která mě dělila od mé cesty. Pak jsem se podívala do map. Pak znovu na vrata. A plot. A ostnatý drát nad ním. Nezbývalo mi nic jiného, než jít podél plotu a doufat, že se mi někde podaří vrátit na mou cestu vedoucí zpět do Sólleru. Nebo aspoň směrem, kde je Sóller. Protože zatím jsem se mu pořád vzdalovala. Nevadí.
Po zhruba jednom kilometru, jednom pádu, pár nadávkách doprovázených smíchem a opakováním si našeho oblíbeného rodinného hesla - kde je vůle, tam je cesta - jsem našla další zamčená vrata. A vedle nich díru v plotě. Ještě nikdy mi díra v plotě neudělala takovou radost.
Ačkoliv to chvilkami vypadalo, že vrátit se zpátky bude nemožné, po 32 kilometrech jsem došla zpátky do Sólleru a svému dobrodružství se zamčenými vraty jsem se od srdce zasmála.
Moře, les a vůně jara
Na neděli jsem měla naplánovaný 26 kilometrový výlet po okolí, opět se zastávkou v Port de Sóller. Tentokrát jsem chodila po značených turistických cestách, takže jsem na žádná zamčená vrata ani ostnaté dráty nenarazila. Možná je občas rozumné držet se rozcestníků a značených cest. Výhledy na moře a kamenité lesní cesty byly dech beroucí. Vrátit se sem byl rozhodně jeden z mých lepších nápadů. Rozbít šedou zimu i jen pár dny na jarní, kvetoucí a voňavé Mallorce stojí za to.
Už během cesty zpátky na letiště do Palmy jsem začala vymýšlet, kam se na Mallorcu vypravím příští rok. Protože jsem tady určitě nebyla naposledy.