Sto šedesát kilometrů skotskou vysočinou

West Highland Way. Dálková trasa z Glasgow do Fort Williamu. Sto šedesát kilometrů skotskou vysočinou. Původně jsem měla v plánu vyrazit do Skotska v červenci 2022, jenže jsem se dočetla o komárech, kteří by mi dělali společnost celou cestu. Tak jsem cestu odložila na jaro 2023. Přelom dubna a května. Kdy komáři ještě spí.

Ve dvou se to lépe táhne

O svém plánu přejít první dálkovou skotskou trasu jsem se zmínila kamarádce, která se pro tenhle nápad dokázala nadchnout stejně jako já. Tak jsem začala plánovat trasu pro nás obě. Letenky i veškeré ubytování jsme měly zařízené těsně před koncem roku 2022. A nezbývalo než se začít těšit na duben, kdy konečně vyrazíme. S batohy. Do skotské vysočiny.

Ve čtvrtek 27. dubna ráno jsme se sešly na nádraží, abychom se vlakem dopravily do Prahy na letiště. To bychom ale nebyly my, abychom neměly problém hned s tím dostat se z Plzně. Vlaky jedoucí do Prahy začaly nabírat zpoždění. To se pomalu ale jistě šplhalo k 60 minutám. Ale humor jsme zatím neztrácely. Nakonec všechno dobře dopadlo, když zrušili vlak do Chebu a udělali z něj Pendolino do Prahy. Zpoždění jsme měli snad jen 30 minut. A dorazit včas na letiště jsme zvládly. První mise splněna.

Rozporuplné Glasgow

Odpoledne jsme dorazily do Glasgow. Město bylo celkem prázdné a klidné. Počasí zatažené a občas pršelo. Když jsme se ubytovaly, vyrazily jsme na večeři a koupit si jídlo a pití na cestu. Upřímně Glasgow nás ani jednu moc nenadchlo. Průmyslové nepěkné město, ve kterém podle nás není třeba trávit víc času, než je nutné k přejetí někam jinam. Ale večeře byla famózní. Fish and chips a Guiness. Víc tradičně jsme naší dovolenou začít nemohly. Večer jsme si na hotelu ještě něco o Glasgow přečetly. Podle všeho je tohle město o dost významnější, než jsme si myslely. Možná mu dáme ještě šanci. Uvidíme.

Druhý den ráno jsme dojely vlakem z centra Glasgow na jeho předměstí Milngavie, kde začíná West Highland Way. Pořídily jsme si tady Official WHW Passport, abychom do něj mohly cestou sbírat razítka. Vyfotily jsme se u startu trasy, daly jsme si poslední kávu (velký hrnec kávy) před cestou, nasadily jsme batohy a vyrazily jsme.

Délka celé West Highland Way je oficiálně 154 kilometrů. My to se zacházkami na ubytování měly přibližně o deset kilometrů delší. Cestu jsem nám naplánovala na osm dní. První den nás čekalo jednoduchých 20 kilometrů z Milngavie do Drymenu. Tenhle úsek není nijak náročný, převýšení je minimální a je to vyloženě příjemný a pozvolný začátek. Seznamovaly jsme se se skotskou krajinou a poznávaly na vlastní kůži skotské počasí. Zmokly jsme hned několikrát. Ale právě to tomu všemu dodávalo tu pravou skotskou atmosféru, kterou jsme si obě představovaly. A na kterou jsme se tolik těšily.

Po prvním dnu na trase jsme si šly brzy lehnout. Nechtěly jsme hned ze začátku podcenit regeneraci. V penzionu, kde jsme spaly, hrála večer živá hudba. Do oken nám zněly skotské melodie. Nádhera. Obě jsme s touhle příjemnou hudební kulisou usnuly. No. Nádherné to bylo asi do jedenácti hodin v noci. Pak se začalo bubnovat. A my byly rázem vzhůru.

Ikonický Conic Hill a Loch Lomond

Na druhý den jsme měly naplánovaných 24 kilometrů z Drymenu do Rowardennanu. Přes Conic Hill. Počasí bylo pořád dost zatažené a občas pršelo. Ale nic hrozného. Cesta na Conic Hill byla krásná. Tajuplná. Nahoře bylo sice dost lidí, ale i tak jsem moc ráda, že jsme si na tenhle kopec vylezly. Výhledy na Loch Lomond za to rozhodně stojí. Když jsme sešly dolů k jezeru, najedly jsme se a daly jsme si kávu. Čekalo nás ještě dost kilometrů, ale je to podél jezera, takže už to přeci nebude nic těžkého. Nenechte se zmýlit. I cesta kolem jezera může být náročná. Obzvlášť když pořád stoupáte a klesáte. Později odpoledne jsme se seznámily se dvěma Belgičany, kteří vyrazili o den později než my. Nevycházeli z Milngavie, ale až z Drymenu. Tohle mám moc ráda. Poznávání lidí z různých koutů světa, kteří jsou zrovna na stejné životní cestě jako vy. Doslova na stejné cestě.

Třetí den bylo v plánu 15 kilometrů. Podél jezera. Odpočinkový den. Jak to nazval můj pan táta - procházka kolem rybníka. Nebo ne. Výživné stoupání a klesání u jezera Loch Lomond pokračovalo. Počasí bylo mlhavé, takže jsme neviděly na druhý břeh jezera. Za to jsme obdivovaly, kolikrát se během jediného dne může úplně proměnit les. Odpoledne se potom vybralo i počasí a s výhledy jsme se nakonec zvládly vydrápat i do posledního kopce. Na farmu, kde jsme tu noc spaly, jsme docházely už dokonce za sluníčka. A spát na farmě? To byl jeden z těch lepších nápadů. Výborná večeře, skvělá snídaně a nejmilejší paní domácí. Pak taky jedno velké prase, vítací pejsek a konečně skotské krávy. Krása.

Měly jsme před sebou čtvrtý den. S některými lidmi jsme se začali potkávat opakovaně, jak jsme měli stejně rozvržené dny. Cestou jsme také už poněkolikáté míjely Honesty Box - samoobslužné místo s občerstvením, kde si vezmete, co chcete, a zaplatíte buď penězi do kasičky, nebo přes QR kód. A také se umoudřilo počasí. Od rána svítilo sluníčko. A my konečně vytáhly z batohů sluneční brýle.

Část cesty jsme ještě pokračovaly kolem jezera Loch Lomond. Stoupání a klesání už nebylo takové, za to byl tenhle úsek náročný technicky. Velké kameny a lezení přes kmeny stromů. Po nekonečných 8 kilometrech jsme konečně dorazily na konec jezera. Po dvou dnech jsme opustily jeho břeh a vydaly jsme se dál. Na 13. kilometru, přibližně v polovině naší trasy, jsme se zastavily v kempu a koupily jsme si sladké pití a tyčinky. Abychom doplnily cukry. Zase se mi potvrdilo, že ne třetí, ale čtvrtý den je krize. Na posledních 10 kilometrů se úplně změnila krajina, kterou jsme šly. To byla taková nádhera! Za věčného rozplývání se, jak je to krásné, jsme nakonec došly našich 25 kilometrů. Byly jsme v městečku Crianlarich. V polovině West Highland Way.

Skotská vysočina

Pátý den jsme po 23 kilometrech došly do Bridge of Orchy. Den před tím jsme si myslely, že už nic hezčího neuvidíme. A páni. Pravá skotská vysočina všude kolem. Místo, kde široko daleko nebylo nic než příroda. Žádná velká města nebo silnice. A z oken našeho pokoje jsme koukaly přímo na kopečky. Na večeři jsme šly jen jedno patro dolů po schodech a přišel ten správný čas na to, abychom začaly určovat módní trendy. Tedy jedna z nás. A přiznávám se, já to nebyla. Radu vyrazila na večeři (znovu podotýkám, že jsme ji měly ve stejné budově) v péřové bundě. A místo bot si vzala jen ponožky. Místo bačkůrek. A jak se tenhle trend chytnul! Druhý den na snídani bylo lidí jen v ponožkách, bez bot, víc.

Šestý den jsme šly 20 kilometrů z Bridge of Orchy do Kingshouse. Cesta byla stejně krásná jako den před tím. A zase trochu jiná. Místy krajina působila až měsíčním dojmem. Tím, že jsme zvolily jarní termín, hrála příroda různými odstíny hnědé. Po prvních 4 kilometrech jsme došly na 100. kilometr West Highland Way. Ten jsme také jaksepatří oslavily. Koupily jsme si limču v plechovce a slavnostně jsme si přiťukly.

Každý den jsme se zlepšovaly jak ve čtení v mapách, tak ve sledování a odhadování počasí (pochopily jsme, že ve Skotsku může být všechno jinak během pár minut). Když jsme svačily u cesty, staly se z nás dokonce expertky na hodnocení obtížnosti cesty. Ta byla ten den hodně kamenitá. A v mapách značená také jako cyklostezka, nad čímž jsem se mezi pátým oříškem a sedmou rozinkou pozastavila. Radu na to měla všeříkající odpověď: "Když tady pojedeš na kole, to budeš vydrnkanej jak sviň." Jak říkám, expertky.

Spolubydlení a nářečí

V Kingshouse jsme spaly ve sdíleném pokoji pro čtyři. Tamní bunkhouse (levnější verze ubytování se sdílenými pokoji a sociálním zařízením) byl krásný. Čistý a voňavý. Na pokoji jsme byly s dalšími dvěma ženami, které šly West Highland Way jen s malými batůžky. Kufry s věcmi si nechávaly vždy převážet na další ubytování. Zjistily jsme, že je to na West Highland Way celkem běžné. K večeři jsme si daly, ve Skotsku podruhé, fish and chips. A protože jsme měly neuvěřitelný výhled do údolí přímo od našeho stolu, chutnalo nám snad ještě víc než v Glasgow.

Další den jsme vyrazily na naši předposlední etapu. Do města Kinlochleven jsme to měly 15 kilometrů. Přes Devil's Staircase. Sedlo, které má 550 m.n.m. a je nejvyšším bodem celé West Highland Way. A ty výhledy? Na jednu stranu koukáte do kouzelného údolí Glen Coe a na straně druhé je nekonečná zvlněná krajina s kopečky. Ten den nám počasí opět přálo, takže jsme se nahoře posadily a jen se kochaly okolím. Vedle nás si dva starší pánové vyndali vařič a udělali si k těm výhledům i čerstvou kávu. Kdybych měla tohle místo shrnout do jediného pocitu, byla by to pohoda. Neuvěřitelná pohoda.

Když jsme pokračovaly cestou směrem k městu Kinlochleven, bavily jsme se tím, jak mají Skotové své nářečí a že jim občas nerozumíme ani slovo. Nejednou se stalo, že kolem nás někdo prošel, něco nám řekl, my se jen usmály a pokývaly hlavou. Pak jsme se na sebe koukly a smály se tomu, jak jsme nepochytily nic z toho, co se nám dotyčný snažil říct. Ještě víc jsme se smály, když nám došlo, že i my máme svoje nářečí. Obě občas mluvíme takovou plzeňštinou, že to některé naše pražské kamarády tahá za uši. Když pak Radu nevědomky pěkně po plzeňsku okomentovala velikost města, které už jsme měly na dosah, smály jsme se tak, až nám tekly slzy.

Cíl a poslední razítko

V pátek jsme vyrazily na naší poslední etapu. 25 kilometrů z Kinlochlevenu do Fort Williamu. Ještě pořád jsme nepřestaly obdivovat krásnou krajinu, kterou jsme procházely. Taky jsme se na chvíli staly fanynkami motokrosu, protože na části trasy se ten den jely závody. Počasí bylo tak hezké, že jsme se mohly na chvíli i natáhnout do trávy a užívat si poslední den na trase. Odpoledne jsme potom došly do Fort Williamu. Do cíle West Highland Way.

Pocit, když dojdete do cíle se popsat nedá. Je to silné. A krásné. Přiťukly jsme si ginem s tonikem, ubytovaly se v naší cele (opravdu jsme ten den spaly v bývalých policejních celách předělaných na hotel) a šly jsme na večeři. Shodly jsme se na tom, že poslední razítko do našeho passportu seženeme druhý den. Což byl docela oříšek. Turistické centrum, kam nás pro něj všichni posílali, mělo zavřeno, protože ten den byla korunovace krále Karla III. Po tom, co jsme neúspěšně zkusily asi tři místa, se mi podařilo vběhnout do ještě zavřené hospody, kde razítko měli. Uf.

Zpátky do Glasgow jsme se v sobotu vrátily vlakem. Část cesty jsme jely stejnými místy, kterými jsme poslední týden procházely. Glasgow bylo úplně jiné, než když jsme sem dojely z letiště. Plné lidí. Těžko říct, jestli to bylo korunovací, fotbalovým zápasem, nebo tím, že byl víkend. Dovolenou jsme zakončily na večeři ve stejné restauraci, kde jsme byly náš první večer. A přece to bylo jiné. Byly jsme o sto šedesát kilometrů bohatší a spokojenější. Plné zážitků a plánů, kam vyrazíme příště.

Denní itinerář

• DEN 1: Milngavie - Drymen (20 km)
• DEN 2: Drymen - Rowardennan (24 km)
• DEN 3: Rowardennan - Inversnaid (15 km)
• DEN 4: Inversnaid - Crianlarich (25 km)
• DEN 5: Crianlarich - Bridge of Orchy (23 km)
• DEN 6: Bridge of Orchy - Kingshouse (20 km)
• DEN 7: Kingshouse - Kinlochleven (15 km)
• DEN 8: Kinlochleven - Fort William (25 km)