Španělská část portugalské Camino

Když jsem v červenci došla na hranice se Španělskem, věděla jsem, že se sem vrátím. Že Camino dokončím a dojdu ke katedrále do Santiaga de Compostela. Že si ještě jednou koupím letenky do Porta. Vlakem dojedu do Vila Nova de Cerveira. A budu pokračovat po portugalské Camino i za španělskými hranicemi.

V říjnu jsem naplánovala konkrétní trasu, našla ubytování a koupila letenky. Tentokrát nejen pro sebe, ale i pro moji maminu, která se pro myšlenku být na týden poutníkem nadchla. A v listopadu jsme spolu odletěly. Do Portugalska.

Mušle na batohu a kredenciál v kapse

V sobotu před polednem jsme přiletěly do Porta. S batohy na zádech. V pohodlných botách. S velkým nadšením. V katedrále jsme si koupily mušle a kredenciály. Rozhodla jsem se, že tentokrát to uděláme pořádně. Mušle připevníme na batoh a cestou budeme do kredenciálů sbírat razítka, abychom na konci naší pouti obdržely certifikát. Na památku.

V neděli v šest ráno jsme sedly na vlak a odjely do místa, kam jsem došla v létě. Náš výchozí bod. Vila Nova de Cerveira. Před sebou jsme měly šest dní a něco kolem 150 kilometrů.

První den jsme překonaly španělsko-portugalské hranice a ušly necelých 26 kilometrů. Kamenné hradby portugalského města Valenca a nádherné uličky španělského města Tui byly nezapomenutelné. Kousek za Tui jsme sešly z Camino a vydaly se na ubytování. Bylo to ubytování, kvůli kterému jsme si zašly asi 8 kilometrů, ale rozhodně stálo za to.

Jakmile jsme sešly ze značené cesty, trvalo jen pár kroků než na nás začala volat paní z okna, že jdeme špatně. Lámanou španělštinou (z mojí strany) jsme si vysvětlily, že to víme a že jsme nezabloudily. Po dalších pár stech metrech na nás, tentokrát z balkonu, volala jiná paní, že jdeme špatným směrem. Větu o tom, že jdeme na ubytování a že víme, že jsme sešly z Camino, jsem za ten kousek nezapomněla, takže tentokrát jsem zvládla odpovědět i vcelku plynule. A ten pocit, že se lidé starají, i když byste jim mohli být jedno? Ten je k nezaplacení.

Káva za pár korun a stařík s pivem

Ráno jsme se vydaly zpátky na Camino a pokračovaly jsme dál. Ve městě O Porriňo jsme se zastavily na kávu. Nestála ani dvě eura a každá jsme k ní dostala pořádný kus domácí bábovky. Mušle na batohu umí zázraky.

Kousek za O Porriňem jsme poprvé míjely jiného poutníka, který byl zrovna v živém hovoru s místními policisty, kteří mu v tom nejlepším smyslu slova viseli na rtech. Pán byl už pokročilého věku a Camino rozhodně nešel poprvé. Na zádech měl velký batoh a v rukou turistické hole. Když jsme se s maminou zastavily na oběd, netrvalo dlouho a tenhle stařík nás zase předešel. Ale rozhodně jsme ho neměly vidět naposledy.

Potkaly jsme ho hned na naší další zastávce na kávu, seděl u vedlejšího stolu. Dával si pivo. Nevím, jestli jsme odešly dřív my, nebo on, ale když jsme se zastavily pro razítko v městečku Mos, kousek před naším ubytováním, potkaly jsme ho znovu. Seděl u stolu. A dával si pivo.

Dalšího dne jsme vyrazily ráno za drobného mžení. Počasí bylo hodně proměnlivé, občas svítilo sluníčko, občas slabě pršelo. Ale nic, v čem by se nedalo jít dál. Po asi pěti kilometrech jsme procházely kolem zastrčené kavárny, kam jsme nakonec zašly pro další razítko. A hádejte koho jsme tam potkaly. Stařík si povídal s majiteli kavárny jako starý známý. Seděl u stolu. A dával si pivo. Usmáli jsme se na sebe, pozdravili jsme se a popřáli si šťastnou cestu. 

Když jsme ten den odpoledne ve městě Pontevedra našly naše ubytování, s hrůzou jsem zjistila, že nemám kontakt na paní, která nám měla předat klíče. Naštěstí věděla přibližný čas našeho příchodu a pár minut po tom, co jsme usilovně zíraly na zvonky, vykoukla z balkonu. Ten den jsme měly v nohách přes 31 kilometrů a obě jsme se těšily na teplou sprchu a skleničku vína.

Další den ráno jsme se vzbudily do deštivého dne. Tentokrát to nebylo drobné mžení, ale pořádný slejvák. Když se s námi loučila naše paní domácí, nabízela nám svůj deštník, protože ani předpověď nevypadala moc optimisticky. S díky jsme deštník odmítly, nasadily jsme pláštěnky a vyrazily na cestu. Naštěstí se jednalo o náš nejkratší den, před sebou jsme měly mokrých 22 kilometrů.

Za jak dlouho si myslíte, že vám promoknou boty, které nejsou proti dešti? Za půl minuty. Téměř na vteřinu přesně. Nevadí. Ještě že bylo teplo. Kdykoli jsme ten den míjely jiné poutníky, všichni jsme mezi sebou cítili zvláštní spojení, které ve vás vyvolá celodenní chůze v dešti a obří pláštěnce. Někdy v průběhu dne promokly i maminy goretexové boty. Situaci nejvíc vystihuje její věta: "Kdybychom teď měly brodit, už nemá smysl si ty boty sundávat."

Duha a zapálený fotograf

Pátý den jsme ušly necelých 24 kilometrů z Caldas de Reis kousek za město Padrón. Nepřetržitý déšť už naštěstí ustal a změnil se v občasné přeháňky. Dost času jsme tak trávily tím, že jsme sundávaly a nandávaly pláštěnky, ale za odměnu se nám na obloze objevila duha.

Ještě jsem se nezmínila o nové zálibě mojí maminy ve focení. Od doby, co má nový telefon, který má kvalitní fotoaparát, fotí ráda. A všechno. Třeba vrbičky. Nebo komíny. Nebo zase vrbičky. Netušila jsem, že by se z mojí maminy mohl stát člověk, který fotí víc než já. A to opravdu nefotím málo. Každopádně kdybych měla spočítat, kolikrát jsem za naši cestu slyšela: "Počkej, budu fotit," nestačily by mi prsty na obou mých rukách.

Na oběd jsme se tentokrát zastavily na lavičce u stromu před domem, který byl ozdobený mušlemi. Po chvilce jsem si všimla, že nás zpoza záclony pozoruje starší pán. Netvářil se zrovna nadšeně, že mu obědváme před okny. Za několik minut vyšel ven a namířil si to přímo k nám. Užuž jsem se připravovala na to, jak budu se svojí špatnou španělštinou vysvětlovat, že se jen najíme a hned zmizíme. Pán k nám přišel, ukázal na naše batohy a spustil na nás španělsky, že to musíme mít těžké a potřebujeme energii. Potom nám rozdělil tabulku čokolády. A kdybychom měly víc času, pozval by nás k sobě i na kávu.

Poslední den jsme po 25 kilometrech došly do Santiaga de Compostela. Když jsme docházely uličkami ke katedrále, potkaly jsme stejné poutníky, se kterými jsme se míjeli před dvěma dny. Náš společný cíl ještě umocňoval dojetí, které mě pomalu ale jistě naplňovalo. Na obloze se zase honila mračna. Chvilku svítilo sluníčko. Chvilku pršelo. Po šesti dnech na cestě s batohem na zádech jsme stály na náměstí před katedrálou v Santiagu de Compostela. Došly jsme na konec Camino. 

Dojetí, spokojenost a vděk, tak moc silný vděk. Rozhodně jeden z nejsilnějších okamžiků, které jsem doposud zažila. Poutníci, kteří se tady scházejí ze všech směrů. Každý přišel po jiné cestě, ale všichni jsme šli se stejným cílem. S cílem, před kterým jsme stáli. A kterého jsme právě dosáhli.