Přechod Šumavy na těžko s ještě těžším batohem
V červenci 2021 jsme si na o pátek prodloužený víkend naplánovaly přechod další části Šumavy. Tentokrát už na těžko, se stanem. A spacákem. Ve čtvrtek po práci jsme vyrazily autobusem na Modravu, kde jsme přespaly v penzionu, abychom v pátek ráno mohly vyrazit směr Březník a Borová Lada. Předpověď počasí zase nevypadala úplně růžově, ale tentokrát jsme se rozhodly, že přechod na těžko nevzdáme, i kdyby trakaře padaly. A taky že padaly.
V pátek ráno jsme vyrazily za zatažené oblohy na Březník. Po pár kilometrech začalo mžít. No co, něco vydržíme a nebudeme hned vyndávat pláštěnky. Prosím vás, pokud se vám něco takového stane, vyndejte ty pláštěnky hned. Při první kapce deště. Sebemenší kapce deště.
Tajemná Šumava
Pláštěnky jsme vyndaly až na Březníku. V tu chvíli jsme byly promočené na kost. Koho by to napadlo. Chvilku jsme přemýšlely, zda se vrátit do tepla penzionu na Modravě a přechod vzdát. Ale nakonec zvítězily naše dobrodružné povahy a v sílícím dešti, s pláštěnkami přes mokré oblečení, jsme se vydaly dál.
Vidět toho nebylo moc, ale Šumava zahalená v dešti a mlze? Nádhera! I přes to mokré oblečení. A těžké batohy. Možná by vás napadlo, že jsme se trochu ponaučily a tentokrát s sebou nenesly tolik zbytečností. No, neponaučily.
Při stoupání někde před pramenem Vltavy byl ten batoh najednou tak těžký a já tak unavená, že jsem začala nahlas přemýšlet o tom, proč si můj pan bratr a moji rodiče umí sbalit batohy o tolik lehčí. Poprvé mě napadlo, že by možná bylo fajn mít jedny kvalitní nepromokavé kalhoty a netahat s sebou troje legíny. Nebo mít powerbanku, která neváží 2 kila. No nic, třeba příště. Nebo taky ne.
U pramene Vltavy déšť pořád nepřestával, tak jsme si pod přístřeškem uvařily horký čaj a aspoň na chvíli měly pocit, že nám není zima. Když jsme došly do Borové Lady, po telefonické poradě s radou starších jsme se rozhodly, že nemá cenu zůstávat venku, ale bude rozumnější sehnat si nocleh v teple a pokusit se aspoň něco z našich věcí usušit.
O ubytování v Borové Ladě není nouze. Když tam zrovna není zájezd motorkářů. Kteří bydlí všude. Úplně všude. A nenechají vám jedinou volnou postel. Tak jsme nakonec autobusem dojely na Kvildu, kde jsme sehnaly snad poslední dvě volné postele v okolí.
Dva kilometry, které mají deset tisíc metrů
Abychom úplně nepřišly o zážitek z kempování, k večeři jsme si v koupelně na zemi na vařiči uvařily čínskou polévku. Po teplé sprše a v suchých ponožkách chutnala o moc líp, než v mokrém stanu.
Druhý den ráno jsme autobusem dojely zpátky k Borové Ladě, kde jsme se nejdřív vydaly na Chalupskou slať a potom pokračovaly přes Knížecí Pláně směrem do Nového Údolí. Od rána bylo modré nebe a svítilo sluníčko. Jako by nikdy nepršelo.
Na Knížecích Pláních jsme se posilnily a vydaly se na dlouhou cestu do Nového Údolí. Po asfaltce. Na tenhle den jsme měly naplánováno 32 kilometrů, což nám na celý den nepřipadalo moc. Jen jsme úplně nedomyslely, že na zádech táhneme patnáctikilové batohy. A že jsme předchozí den ušly 28 kilometrů, takže nás možná trochu budou bolet nohy. Možná. Trochu.
Cesta to ale byla krásná. A přestože poslední dva kilometry měly přibližně deset tisíc metrů, podařilo se nám dojít až do Nového Údolí. Jak jsme se těšily, že si v místním penzionu dáme zasloužený smažák. A taky bychom si ho daly, kdyby nezavřeli restauraci přesně v tu chvíli, co jsme k ní došly.
Na nouzovém nocovišti jsme postavily stan a konečně si užily spaní venku. To správné kempování s otravnými komáry a lehkým spánkem. Během dvou dnů jsme ušly 60 kilometrů. Na těžko. S těžkými batohy.
