Portugalským pobřežím na hranice se Španělskem

Po návratu z Mallorcy jsem věděla, že budu muset naplánovat další dálkový trek. Tentokrát na léto. Já, batoh, pohodlné boty a denně několik desítek kilometrů. Po chvilce hledání jsem objevila portugalskou pobřežní cestu - Camino Portugues da Costa -  která vede z Porta podél oceánu až do Španělska, kde končí v Santiagu de Compostela. Celkově má něco kolem 250 km.

Díky časově omezené dovolené jsem se rozhodla, že vyrazím z Porta a dojdu ke španělským hranicím. 138 kilometrů za 5 dní. V Portugalsku. U oceánu. S nádhernými západy slunce.

Porto - nejhezčí západy slunce a čerstvý pomerančový džus

V Portu jsem byla podruhé. Ještě než jsem opustila letiště a odjela metrem do centra, věděla jsem, kde budu trávit západ slunce. A kam se půjdu druhý den, který jsem si celý nechala na procházení po městě, podívat.

Na týden, kdy jsem byla v Portugalsku, se zvedly tamní průměrné teploty o 10 stupňů. To nevadí. V Portugalsku u oceánu přeci hodně fouká. Ano, fouká. Když zrovna není bezvětří. Což je ve městě dost často. Záchranou byl vychlazený čerstvý pomerančový džus, který je tam k sehnání v sebemenším obchodě s potravinami. Sláva pomerančům a ledu.

A západ slunce? Ten byl ještě o něco kouzelnější, než jsem si pamatovala.

V pondělí ráno jsem sbalila batoh, nechala městskou daň na nočním stolku a vyrazila na Camino. Z Mallorcy jsem už byla poučená a věděla jsem, že není dobré přepálit začátek. Tak jsem si na první den naplánovala zase 32 kilometrů. Tentokrát bez převýšení. Zato v pětatřiceti stupňovém horku.

Protože jsem věděla, že teploty mají být opravdu vysoké, a měla jsem nesmyslnou hrůzu z toho, že mi dojde pití, vzala jsem si s sebou pro jistotu 4 litry vody. Zrovna ten den byly cestou všude pítka. Všude. Snad každých 100 metrů. No nic. Dva litry vody jsem si cvičně odnesla celých 32 kilometrů. Tak ještěže jsem neměla zbytečně těžký batoh.

Pláže, dřevěné chodníčky a oceán

V úterý ráno jsem vyrazila na pro ten den naplánovaných 27 kilometrů. Den před tím mi moje teorie o silném větru v Portugalsku a pocitově nižších teplotách celkem vycházela. Ten druhý den však vzala rychle za své.

Víte, co je skvělé, když fouká vítr? Nepoznáte, že jste si spálili třeba lýtka. Už tak moc skvělé není, když druhý den vítr nefouká. Potom totiž víte naprosto přesně, jak moc spálená ta lýtka jsou. A taky se občas pečete ve vlastní šťávě. Třeba když 10 kilometrů v kuse nepotkáte stín.

Ale jít skoro celý den po dřevěných chodníčcích podél pláží a dívat se na oceán? To je taková nádhera, že i na těch několik stupňů navíc zapomenete.

Bom Caminho!

Jestli je něco, co mě na Camino dojímalo od samého začátku, je tím to, jak vás cestou všichni zdraví a přejí šťastnou cestu. Ať už jsou to jiní poutníci, pěší nebo cyklisti. Nebo místní obyvatelé. Dojalo mě, když mi hned na prvních kilometrech mé cesty řekli "Bom Caminho!" kolem jedoucí cyklisté, a nepřestalo mě to dojímat ani den poslední.

Jeden den se ke mně asi na tři kilometry přidal Pablo ze Španělska. Camino chodí každý rok. Pokaždé zkouší jinou cestu. Je učitel a představuje se jako Picasso. Shodli jsme se na tom, že je vlastně jedno, kolik si člověk na den naplánuje kilometrů. Ale ty poslední dva, ty jsou vždycky nejhorší. A nejdelší. Obzvlášť když je jdete třeba ve třiceti šesti stupních na rozpáleném asfaltu.

Na třetí den jsem měla naplánováno kilometrů třicet. Cesta se změnila a často jsem šla i po lesních cestách. Stín stromů a kapradí až nad hlavu. A vůně lesa. Krása. Na dvacátém kilometru jsem potkala svůj první trail magic v životě. Slunečník, čtyři židle, ovoce na ledu a vychlazené pití. Nebe. Několik minut jsem se dojímala (ano, už zase) nad milými vzkazy od procházejících poutníků pro hodné lidi, kteří tenhle trail magic vykouzlili. Připsala jsem svá slova díků, do kasičky hodila nějaké drobné, vzala jsem si ledový čaj a jablko na cestu a s hezkým pocitem, jak k sobě umí být lidé laskaví, pokračovala dál.

Krize a bolavé nohy

Čtvrtý den mě doběhla krize. Ten den mě bolelo 20 z 28 kilometrů. Kyčle začaly protestoval proti těžkému batohu, ve kterém jsem si ještě pořád nosila zbytečně moc vody, které jsem každý den donesla alespoň jeden litr až do konce. Jenže strach ze smrti žízní byl pořád větší.

Ráno jsem vyrazila z města Viana do Castelo, kde jsem se na snídani potkala se skupinou cyklistů z Německa. Během dne jsme se zvládli minout asi šestkrát. Když mě předjížděli na mém dvacátém šestém kilometru, smáli se úž úplně všichni. Vedoucí skupiny pak jen konstatoval, že asi nejedou moc rychle. Podle mě jim to jelo rychle dost. Hlavně z kopce.

Už jsem byla celkem daleko od Porta, přibližně sto osmnáct kilometrů. Všimla jsem si jedné věci - čím dál od Porta jsem, tím méně místní mluví a rozumí anglicky. Pán, u kterého jsem bydlela předposlední noc, uměl například anglicky jedno jediné slovo. Breakfast. Moc jsme si nepopovídali, ale snídani mi připravil famózní.

Poslední den jsem po 21 kilometrech došla do Španělska. Kousek za hranice. Pak zase zpátky do Portugalska na vlak do Porta. Víte, že v Portugalsku je jiný čas než ve Španělsku? Já to do té doby nevěděla. Nevím, jestli ten den byl zmatenější můj telefon, který mi každou chvilku ukazoval jiný čas, nebo já, každopádně to dopadlo tak, že jsem na nádraží čekala na vlak o hodinu déle, než jsem měla v plánu.

Došla jsem na konec své Camino. Zjistila jsem, že lidé se spolu domluví, i když každý mluví jiným jazykem, a že v létě je vždycky lepší mít s sebou jablko než banán. (Hned ze začátku cesty jsem si ověřila, že nepatřím k fanouškům v batohu pečených banánů.) Taky jsem viděla kus Portugalska. Projít ho po svých je úplně jiné, než ho projet autem. A zmínila jsem ty dechberoucí západy slunce nad oceánem?

Až do téhle chvíle mě nenapadlo, že bych se sem mohla vrátit a dojít Camino Portugues do konce. Jenže pak na nádraží přišel starší pár z Belgie. Po chvilce, co jsme se spolu bavili, jsem věděla, že se vrátím. Že Camino dokončím celou. Že dojdu ke katedrále do Santiaga de Compostela. Jen mě v tu chvíli nenapadlo, že by se mi to mohlo podařit ještě letos. A podařilo. Ale o tom zase příště.