Podzimní Dolomity a láska na první pohled
V říjnu 2021 jsme s partou kamarádů konečně uskutečnili výlet do Dolomit, který jsme měli původně plánovaný na jaro roku 2020, kdy nám však cestu znemožnila celosvětová pandemie. Ubytování jsme měli zajištěné v městečku Toblach, nedaleko nádherného jezera Lago di Braies nebo neméně navštěvovaného Tre Cime di Lavadero.
Dlouhá cesta a zasloužené výhledy
Vyrazili jsme v partě pěti lidí, sedmimístným autem, ve středu dopoledne. Cesta do Itálie je přeci jen dlouhá, obzvlášť ve chvíli, kdy je s vámi v autě člověk, který se začne nudit po pár minutách jízdy. Nakonec jsme ale my i auto, kterému polovinu cesty hrozilo rozebrání na součástky, dojeli vcelku a večer jsme se ubytovali, abychom druhý den ráno mohli vyrazit na náš první výlet.
Lago di Braies. To byl náš první cíl. Fotek tohoto jezera je na internetu mraky, ale vidět ho na vlastní oči? Nádhera. Obešli jsme asi polovinu jezera, pak jsme z okružní cesty odbočili a začali jsme stoupat nahoru. Zhruba do poloviny kopce jsme si to všichni užívali. Druhá polovina stoupání se neobešla bez občasných nadávek a řečnických otázek, proč že jsme raději nezůstali doma. Ale to, jak se s každým nastoupaným výškovým metrem otevíraly výhledy na vrcholky okolních hor, stálo za bolavé nohy i občasné lapání po dechu.
Když jsme vystoupali nahoru a otevřely se výhledy s až kýčovitým modrým nebem bez mraku, nenadával už nikdo z nás. Jen jsme si užívali pohled, který nám tu příroda společně s počasím vykouzlila. Obešli jsme ten den celkem asi 16 kilometrový okruh. V jeho závěru jsme sestoupali opět k jezeru Lago di Braies a doobešli si i jeho druhou polovinu. Výhledy, které jsme v tu chvíli měli, byly podbarvené pomalu zapadajícím sluncem.
Poznámka k vybavení - když funíte do kopce a svítí na vás sluníčko, můžete mít snadno pocit, že ani na konci října nepotřebujete bundu, ale stačí mikina. Když potom ale sluníčko zapadne a ještě se nacházíte třeba u vody, hodně rychle ucítíte podzim a jste moc vděční za péřovou bundu, kterou jste si po většinu dne nesli v batohu na zádech.
Jak jsme se rozdělili a znovu sešli
V pátek jsme vyrazili k Tre Cime di Lavadero, kam jsme si naplánovali druhý výlet. Počasí opět slibovalo modré nebe a neuvěřitelné výhledy. Auto jsme tentokrát nechali u Lago d'Antorno, odkud jsme začali stoupat. Je důležité zmínit, že čtyři z nás jsme vyrostli v rodinách, kde aktivní dovolené byly jediné dovolené, které jsme znali. Chození po horách. Ježdění na kole. A v zimě na lyžích. Když se jelo chodit na hory, neexistovaly pro nás lanovky. Máme přeci nohy. A výhledy z vrcholu, na který jste si vyšli po svých, jsou přeci mnohem hezčí než odněkud, kam jste se vyvezli lanovkou.
Tohle myšlení jsme si my čtyři od našich rodičů převzali a ztotožnili se s ním. Tak to ale úplně neměl náš kamarád, který byl s námi. Krásu postupně se odhalujících výhledů při náročném stoupání by bez rozmýšlení vyměnil za pohodlí v autě a nepropocené tričko. Teď si asi dokážete představit, jak nadšený byl, když po několika kilometrech stoupání zjistil, že jsme došli k parkovišti, kam se spoustu lidí vyvezlo autem. Bez funění. Bez bolavých svalů.
Když jsme obešli kus Tre Cime, rozhodli jsme se, že obejdeme celý okruh kolem dokola, abychom se nevraceli stejnou cestou. A to byla chvíle, kdy jsme se rozdělili poprvé. Náš kamarád, který nám pořád nemohl úplně odpustit, že jsme nevyjeli nahoru autem, se rozhodl, že s námi nepůjde a v klidu, svým tempem, se začne vracet. Byli jsme na místě, kde je hodně lidí, tak jsme se nakonec shodli na tom, že je to bezpečné a můžeme se rozdělit.
Zůstali jsme ve čtyřech - dvě holky a dva kluci. Když jsme došli k chatě Rifugio Locatelli, rozdělili jsme se i my na dvě skupiny. Kluci se chtěli podívat na cesty a střílny ve skalách. My jsme chtěly pomalu pokračovat dál. Věděly jsme, že kluci nás doběhnou dřív, než bychom se stihly ztratit.
Kluci nás opravdu doběhli, a to doslova, ještě než jsme začaly klesat zpátky k autu. Odpolední slunce pohrávající si s oranžovou barvou modřínů opět vykouzlilo výhledy v neuvěřitelných podzimních barvách.
U auta jsme zjistili, že jsme nechali - no, řekněme si to upřímně, jeden z nás nechal - otevřené boční dveře. Tak ještě že jsme měli zamčené auto. Každopádně jsme se tak ne úplně plánovaně přesvědčili o tom, jak bezpečno tady je. Z auta nám nezmizelo nic. Cestou na ubytování jsme u Lago di Misurina našli i pátého člena naší skupiny, takže jsme zas byli všichni pohromadě.
Na sobotu, náš poslední den před odjezdem, kluci vymysleli, že se půjdeme podívat na vrcholy Monte Piana a Monte Piano. Jsou to dva vrcholy hned vedle sebe a během první světové války zde probíhaly boje kvůli jejich strategickému místu. Místo má neuvěřitelnou atmosféru. Procházíte se tady v zákopech a můžete vidět cesty ve skalách, které byly vybudovány kvůli zásobování. Je to jedno z těch míst, kde si i v současnosti naplno uvědomujete minulost.
Při stoupání na první z vrcholů - Monte Piana - se nám otevíraly takové scenérie, až se tajil dech. Byl to třetí den, kdy jsme mohli obdivovat neuvěřitelné skalní masivy a pořád jsme neměli dost. I počasí nám vyšlo a mohli jsme si tak užívat babího léta v říjnu na pozadí s vrcholky italských Dolomit. Věřte mi, že tohle kino se neokouká.
Ukázalo se, že Dolomity jsou skvělým místem, kde strávit podzimní prodloužený víkend. A taky jsem si potvrdila, že je to láska na první pohled.