Modrobílá pohádka jménem Santorini

Na začátku října v roce 2021 jsem s menším zděšením zjistila, že je to přesně dva a čtvrt roku, co jsem měla naposledy dovolenou delší než 3 dny v kuse. A ani takových dovolených za poslední dva roky nebylo moc. S kamarádkou jsme se tedy rozhodly, že využijeme toho, že ještě moc lidí necestuje a podíváme se na za normálních okolností turisty přeplněné řecké Santorini.

Itálie a dva řecké ostrovy

Díky tomu, že nebyly přímé lety z Prahy na Santorini, byl náš itinerář trochu zajímavější. V úterý jsme odletěly do italského města Bari, kde jsme zůstaly do středy. Odtud jsme potom letěly na Santorini. V sobotu jsme pak odletěly na Korfu, kde jsme přespaly do neděle, a z Korfu jsme se v neděli dostaly zase zpět do Prahy. Vzhledem k tomu, že to pro nás obě byla dovolená po opravdu dlouhé době, byly jsme nadšené, že toho uvidíme tolik.

Když jsme v úterý odpoledne přistály v italském Bari, ubytovaly jsme se a vyrazily jsme na večeři. Italské víno a pizza. Skvělé. Díky tomu, že let na Santorini nám letěl až druhý den odpoledne, strávily jsme v Bari ještě celé dopoledne. Prošly jsme si město, nasnídaly jsme se a po tak dlouhé době jsme si užívaly slanou vůni moře ve vzduchu.

Ve středu odpoledne jsme přistály na Santorini. Upřímně se přiznám, že jsem si do naší dovolené myslela, že Santorini je řecké město. Že se jedná o ostrov jsem zjistila asi týden před odletem. Pořád lepší zjistit to později, než vůbec. Hned na letišti jsme si půjčily auto a do navigace jsme zadaly adresu našeho ubytování, které bylo na severu ostrova ve městě Oia. Když jsem zjistila, že bydlíme přes půl ostrova od letiště, myslela jsem si, že nás čeká dlouhá cesta. No. Ta dlouhá cesta trvala necelých 30 minut. Santorini není úplně veliký ostrov. Autem ho přejedete z jednoho konce na druhý za jednu hodinu.

Neohroženě jsme se vydaly na cestu. Řídím už nějakou dobu a moc ráda. Jen jsem do téhle chvíle nevěděla, že řídit u nás je něco úplně jiného než řídit v Řecku. Na ostrově. Silnice, která vám z půlky zmizí, protože do ní zasahuje skála. Rychle jedoucí autobusy, které neuhýbají, protože jsou přeci větší. Pokud mají místní funkční blinkry, hrdě jejich funkci ignorují. Přednost na hlavních silnicích nahrazuje systém - kdo se nebojí, jede první. Přiznávám, že se mi dost ulevilo, když jsem zaparkovala u našeho ubytování a věděla jsem, že minimálně do druhého dne za volant nesednu.

Večerní běh na západ slunce

Když jsme se ubytovaly, řekla nám paní domácí, že pokud si pospíšíme, stihneme západ slunce, který je krásně vidět z hlavní třídy v centru města. Pěšky jsme to měly asi 15 minut rychlé chůze. Tak jsme vyrazily. A panečku, to byla podívaná. V tu chvíli byl adrenalin z jízdy autem rychle vystřídán dojetím.

Druhý den jsme se rozhodly, že necháme auto zaparkované na parkovišti u ubytování a půjdeme pěšky. Do hlavního města jménem Fira. Po západní části ostrova vede cesta z Oii do Firy, která má něco málo přes 10 kilometrů. A výhledy, které cestou máte, rozhodně stojí za to vyrazit bez auta. Pozorovat útesy a oceán. Procházet kouzelnými modrobílými městečky.

Když jsme dorazily do hlavního města, mnohonásobně se zvýšil počet turistů. Proplétaly jsme se mezi uličkami, než jsme našly stánek s gyrosem, který jsme si daly k obědu. Po obědě jsme ještě chvíli prozkoumávaly uličky Firy a samozřejmě nesměla chybět místní zmrzlina. Zpátky do Oii jsme se vrátily autobusem, který nám zastavil přímo u našeho ubytování. Když jsem z autobusu pozorovala místní dopravu, zase se mi trochu ulevilo, že nesedím za volantem.

S blížícím se večerem jsme opět vyrazily do centra, abychom si znovu užily ten nádherný západ slunce. Tentokrát jsme za světla došly až na konec hlavní třídy, pak jsme se kousek vrátily a našly si restauraci s terasou, odkud jsme mohly pozorovat slunce zapadající za obzor. Pít víno. A jíst špagety.

V pátek ráno jsem překonala svůj strach a vyrazily jsme ostrov prozkoumat autem. Už při výjezdu z našeho ubytování to byl adrenalinový zážitek. Vyjížděly jsme do prudkého kopce na hlavní silnici, po které jezdily autobusy a na kterou nebylo pořádně vidět. Sešlápla jsem plyn a jen doufala, že to dobře dopadne a zrovna žádný autobus nepojede. Vyšlo to.

Naším prvním cílem bylo archeologické naleziště Akrotiri na jihu ostrova. Po prohlídce místa, které ukrývá cenné pozůstatky starověkých měst, jsme pokračovaly k majáku Akrotiri. Ten se nachází v jihozápadním cípu ostrova. Na tomto místě jste obklopeni oceánem, až byste mohli mít pocit, že jste se ocitli na samém konci světa.

Santorini je známé svým jedinečným vzhledem. Ten je odrazem vulkanické činnosti, která zde v minulosti probíhala. Proto tady můžete najít pláže jak s bílým, tak s černým nebo červeným pískem. Právě Rudá pláž s červeným pískem byla naší další zastávkou a nemohly jsme se vynadívat. Cestou k pláži hrála hudba, což jen podtrhovalo magickou atmosféru tohoto místa. Odtud jsme potom vyrazily přes městečko Emporio k černým plážím na východním pobřeží ostrova.

Ačkoliv dodnes nevím, jak se nám to podařilo, zvládly jsme po celou dobu jízdy v autě nesjet ze silnice, nepotkat se s jiným autem, autobusem nebo davem turistů, kteří místy měli pocit, že rozhlížet se před vstupem do silnice není třeba. Auto jsme zaparkovaly ve chvíli, kdy už se obloha opět začala zbarvovat večerem. Tentokrát jsme si vyběhly na západ slunce nahoru ke kapličce, odkud byl krásný výhled jak na město Oia, tak do dálky na nekonečný oceán.

V sobotu, náš poslední den na Santorini, jsme si zabalily věci a jely jsme se podívat do města Megalochori. Tohle místo učarovalo nám oběma a pokud bychom si měly vybírat místo na důchod, je tohle městečko rozhodně velkým favoritem. Uličky, které místy působily jako labyrint. Modrobílé domy. Místní se širokými úsměvy. A výborná pozdní snídaně. Přesně tak si tohle místo budu pamatovat.

Odpoledne jsme dojely na letiště, kde jsme vrátily půjčené auto. Asi ani nemusím popisovat úlevu, jakou jsem cítila, když jsem odevzdala klíčky. A tak moc jsem se těšila na naše české silnice. Pak už jsme přeletěly ze Santorini na Korfu. Bydlely jsme pár kilometrů od letiště, tak jsme se rozhodly, že to dojdeme pěšky. Dostaly jsme se tak na trochu pochybnou pěšinu vedoucí z letiště, ale cestu k našemu hotelu jsme nakonec našly. Jen, co jsme se ubytovaly, vyrazily jsme se podívat do centra. Do Prahy jsme odlétaly hned druhý den dopoledne, tak jsme na poznávání neměly moc času. 

Na Korfu jsme si užily poslední západ slunce nad mořem a ráno, cestou na letiště, i jeho východ, který zbarvil oblohu do oranžovo-růžova. Potom jsme naposledy v tomto týdnu sedly do letadla a vznesly se nad mraky. Tentokrát už směrem domů.